„Život, hnus a deprese“
Tentokrát trošku netradičně. Krátký report s trochou literární kultůry.
Stalo se tak, jednoho zimního večera, že uším zachtělo se trochu poezie pozřít. A tak šly jsme. Šly až tam, kde přednášela ona. Sára Venclovská, jedna z představitelek divadelních prken brněnského HaDivadla. Usadila se na stůl, zažhnula svůj cigaretový klid a v obležení naslouchajících přednesla své verše. „Nebojte, bude to krátké,“ uvedla rozpačitě svůj projev…
Verše hluboké, prudké a temné, tvrdé a přitom absurdně ironicky úsměvné. Depresiva s příchutí sarkasmu a špetkou humorné stopy.
A když se z davu ozvalo: „teď něco hezkýho!“ Odpověděla pochmurně: „něco hezkýho? Tak to jsme v prdeli, přátelé…“
Dobře ale, prolistovala své salátové vydání a dala se do předčítání dalších, krapet snad i veselejších plodů madam poezie. Ze dvě, ze tři navrch a zakončení stylem: „to by snad stačilo.“ Dalším nánosem veršů plných “hlenu a špíny“ už nechtěla své posluchače více trápit. Nebo spíš samu sebe? 
Tak skončilo první autorské čtení mademoiselle Venclovské, s názvem Apres moi – moje první čtení scream poetry. Rychlé a opojné. Doslova.
Na ukázku z tvorby, i když krapet z jiného soudku, link zde :
Btw vítězná báseň posledního ročníku soutěže Brněnská sedmikráska.
[text: Simona Macho]
